Bere hodnoty dětem konzum nebo rodiče?

Zdroj: Pixabay.com

Po delší odmlce, a několika měsících těhotenství, se konečně dostávám k napsání dalšího zamyšlení. Téma pro zamyšlení je docela čerstvé, včera jsme o něm mluvili v autě s manželem po cestě domů. Manžel se zamýšlel nad tím, jak díky velké dostupnosti různých požitků upíráme dětem skutečnou radost a především touhu a očekávání.

Podívejme se na to zamyšlení podrobněji...



Dnešní situace trhu je v mnoha ohledech super, vše se dá pořídit téměř kdykoli a relativně snadno, tedy nestojí to majland, na který by se muselo nějak zásadně čekat. Nemluvím teď o iphonech a větších věcech, ale o každodenních drobnostech. Ale je to skutečně lepší?

Začněme těma pozitivnějšíma požitkama. Většinu ovoce pořídíte kdykoli během roku, jahody seženete i v zimě, maliny a borůvky taky a ve většině případech si je lidi dnes ani nepěstují. Nemluvě o tom, že třeba jahody můžete mít i na okně v paneláku. Co tím získáváme? Možnost doplňování některých vitamínů celoročně. To je docela fajn. Ale co tím ztrácíme? Kupodivu docela hodně. Kdyby jste se rozhodli, že budete jahody pěstovat místo kupování v obchodě, tak spolu s dětmi se o rostlinu staráte (učíte je zodpovědnosti), těšíte se z toho jak roste a kvete (učíte je i tpělivosti a radosti z postupných výsledků, protože vše není hned) a nakonec se mohou těšit z plodů vlastní práce v podobě chutné jahody. Dlouho očekávané a získané za určitého úsilí a snahy, bez které by nevznikla. Tudíž procesem, který když se naučí respektovat, budou v životě trpělivější a vytrvalejší. A o to přesně je ochuzujeme tím, že si můžeme a taky kupujeme jahody kdykoli během roku. Banalita, ale se stinou stránkou.

Ale pokračujeme dál... a co třeba sladkosti? Dříve jsme sladkosti toilik neměli, prostě nebyly tak levné, dostupné a hlavně velká část našich rodičů na ně prostě neměla. Babičky neměly tendenci toho tolik kupovat a celkově jsme je měli spíše opravdu za odměnu nebo k nějaké příležitosti než jen tak. Ale dnes... dnes jsou sladkosti a i další pochutiny (obzvláště ty, které mají to nejhorší složení) velice dostupné - jsou naprosto všude, od trafiky, přes supermarkety, až po obchody se zdravou výživou (ano i tam, překvapivě, naleznete pochutinky plné barviv, cukru a glutamátu), a hlavně jsou levné (pokud je zrovna nekupujete v té zdravé výživě, tam jsou dražší už z principu). A jejich dostupnost a naše (rodičů) či našich rodičů (babičky a dědové) snaha o to, aby děti nestrádaly a měly všeho v hojnosti, vede k tomu, že je tímhle naprosto nezdravým balastem cpeme dle nálady. Teda ne všichni a bezhlavě, ale současně málokdo z nás je skutečně tak pečlivý, aby vše kontroloval, natož aby se hádal s prarodiči, že opravdu těch "dobrot" kupují moc. Obzvlášť, když ta dobrota má na sobě nápis - bez umělých barviv, bez lepku, bez cukru, bez konzervantů - a pak si přečtete, že obsahuje extrakt z droždí, tedy glutamát, který je pro děti do 10 let nevhodný... Takže sice snaha dobrá, ale výsledek nula. Ale to jim nevysvětlíte.
Ostatně, k čemu tenhle konzum a nerozum vede? Kromě ztrátám na zdraví v podobě všech možných nemocí a alergií, taky ukazujeme, že potěšení, v tomto případě chuťové, nic nestojí a je dostupné kdykoliv. Tudíž, opět jim bereme skutečnou radost a touhu v očekávání, že na konci měsíce, když si našetří z kapesného, tak si mohou něco malého dopřát nebo, že na narozeniny dostanou něco dobrého. Ale vzhledem k tomu, že to dostávají často, tak je to nijak nenadchne a berou to jako samozřejmost a o to více lpí na věcech, které nás rodiče pak snadněji ruinují - nové telefony, hry apod. - prostě to drahé, co si často ani sami nedopřejeme.

A když už jsme u těch věcí... Dostávají také vaše děti tolik hraček a vymožeností? Náš syn, ačkoli už jsme snad milionkrát apelovali na prarodiče a to včetně pohružky, že co dostane, to prodáme, dostává spoustu věcí při každé jejich návštěvě. Takže když se s nima uvidíme jen jednou za dva měsíce, tedy 6x ročně a on pokaždé dostane zhruba 5 malých autíček, tak to ročně znamená, že jich dostanbe 30. A za 4 roky jeho života (počítám skutečně jen dobu, kdy je dostával, tedy tak od 1 roku) jich takto získal zhruba 100 ks od jedněch prarodičů. K tomu podědil po tátovi cca 40 angličáků, a máme i druhé prarodiče, kde se nám podařilo jim trochu domluvit, takže dnes mu koupí spíše Méďu Pusíka (ten se snadněji recykluje) nebo knihu než auto, ale i tak jich tak 10 ročně dostane. No máme doma slušnou sbírku, několik plných krabic. Několik aut, hlavně těch plastových se rozbilo a dost jsme jich darovali do rodinného centra - ale pořád jich je víc než dost. A to nemluvím o legu, stavebnicích, garážích a podobně...
Problém je, že pak mu nemůžeme koupit auto my, protože bychom si jen přihodily věc na hromadu. A navíc se o ně nestará (a to ani v případě, že je víc jak 90% uklizených v bednách) a všude se válejí, nechce je uklízet, jak jich je moc a rozhodně ho netrápí, když se nějaké rozbije. Prostě ho vyhodí a chce koupit nové. Což samozřejmě neschvalujeme a snažíme se eliminovat - jenže jsou tu prarodiče a jim když se zmíní, že se mu rozbilo autíčko, tak hned mu řeknou, že mu koupí nové.... Bože, PROČ? Rozbil ho, tak ať se smíří s tím, že když se o něj nestará, tak prostě nemá... prostě přijetí důsledku svého chování.Oni jen namítnou, vždyť je to jen autíčko za pár kaček, ale to, že se pak stejně chová i k ostatním věcem nebo i lidem, to už je netrápí. A právě to, že stojí jen pár kaček a jsou snadno dostupné opět pokřivuje charakter našich dětí. Neučí je hodnotám. A to, jak se chovají k věcem, se často promítne i do chování k ostatním lidem. A tak jednou v budoucnu se jim v partnerství stane nějaká (naprosto běžná malá) krize a budou hned považovat celý vztah za pokažený a tak raději partnera vymění, než aby se snažil to napravit, nemluvě o tom, že se nejspíše ani o ten vztah nestaral.

Je opravdu tedy správné, aby měli tolik "blahobytu"?

Podle mě, by toho tolik mít děti neměly. Snad jen porozumnění a lásky by měly mít neomezeně, aby měly u rodičů a prarodičů pocit zázemí a jistoty. Ale co se týká všech požitků - ať po stránce jídla nebo věcí, tam by měli mít jen tolik, aby měly jen to nejnutnější, nebo aspoň ne zadarmo (např. pomohou při pěstování, budou si na to šetřit sami apod.). Jinak je povedeme k tomu, nad čím mnohdy jen kroutíme hlavou a říkame si, jakto, že mohou být lidé takoví (obzvláště, když třeba takto partner vymění Vás, protože něco není podle jeho představ)...

Jenže co s tím? Něco přeci jen můžeme udělat. Uvědomit si to a pokusit se vliv konzumu zmírnit. Nekupovat tolik věcí a trpělivě vysvětlovat, že to, že někdo má vše, na co si ukáže, není měřítkem spokojenosti. Což je těžké a úmorné, ale dá se to. My jsme před měsícem koupili starý dům, co si opravujeme a tudíž není prostor pro nákup všech těhle drobností, tak snad to aspoň povede k tomu, že si toho, co má bude vážit o trochu více.

Můžeme se snažit taky poučit své rodiče o tom, že místo kupování věcí, mají peníze ušetřit a vrazit je spolu se svým časem do jedné návštěvy (jsou ochotni se vymluvit na cenu benzínu) a tím být vnoučeti nablízku a učit jej jejich moudrosti z nasbíraných zkušeností. Často své mámě říkám, že je přeci hezčí, když si bude jejich vnouče pamatovat, že k nim jezdil rád proto, že s ním chodili na houby, povídali si a babička pekla ten nejlepší štrůdl a děda měl dílnu, kde spoustu věcí uměl opravit, než proto, že od nich dostával spoustu hraček a dobrot. Protože hračky a dobroty mu může dát v podstatě kdokoli (a nebudou tím vyjímeční), ale společně strávený čas s nimi a jejich zkušenosti, mu nikdo jiný nedá. Škoda jen, že mi to často odkývají, ale pak se tím až tak neřídí...

Tak tedy boji zdar a proti konzumu zvlášť :)

PS. Tím, že přestaneme kupovat blbosti nezničíme ekonomiku, jenom ji povedeme ke snížení výroby zbytečných věcí a budou se (pokud se budou chtít udržet) muset přeorientovat na jiné komodity. Jen budeme nejdřív muset ustát tu mediální masáž, kterou povedou aby obnovili své prodeje.

Zdroj: Pixabay.com