Vyhořím, vyhoříš, vyhoříme...aneb cesta nezodpovědnosti vůči sobě

Zdroj: Pixabay.com

Vyhoření - nejčastěji skloňovaným slovem v oblasti psychiky nejen lidí středního věku, zaměstnanců, ale také studentů středních škol i žáků na základních školách. Je to až alarmující, že se o syndromu vyhoření mluví až v takovém rozsahu. Dříve se o vyhoření spíše mluvilo jen v souvislosti s umělci, kde vlivem tlaku politiky, blízkého okolí nebo na základě některých osobních zkušeností došlo ke ztrátě múzy nebo chuti tvořit. Dnes je však o syndromu vyhoření slyšet na každém kroku.

Co vlastně ale syndrom vyhoření je?

Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout) byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem v článku "Staff burnout" v časopise Journal of Social Issues. Existují různé definice (např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení), které se shodují v určitých bodech:

• Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání.
• Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení.
• Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální.
• Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.
• Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu.

Nejpodstatnějším znakem je posledně zmiňovaný chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd. Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy a závažnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním „poslání“ profese.
Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/

 Takže v podstatě jde o ztrátu touhy, uspokojení a naplnění a celkovému přetížení.

Ale je opravdu vždy viníkem jen vnější faktor? 

Jako viníka či vliv na vznik tohoto stavu vidíme v negativních vnějších vlivech - nejčastěji neprobuzení nebo naopak znehododnocení dostatečného zájmu, demotivací pomocí nesplnitelných podmínek pro odměny (dnešní oblíbená záležitost korporací), silný tlak na výkon bez ohledu na jeho přínos, špatné vedení, omezení formou předpisů a nařízení, odebírání benefitů apod.

Opravdu může za vyhoření jen tenhle vnější vliv? Samozřejmě nezpochybňuji jeho podíl, dle mého mínění a zkušeností však zasahuje jen rozsahu maximálně 60%, u velké části případů však mnohem méně. Za ten zbytek si můžeme sami. A přiznejme si, že když ovlivníme těch více jak 40%, jak můžeme samotnému syndromu předejít. Děláme tedy vše proto, abychom se v práci či škole cítili lépe?

Jak to asi vypadá v praxi...

Podívejme se na příklad běžného zaměstnance, který má sklon k syndromu vyhoření. Tento obecný zaměstnanec pracuje ve větší až velké firmě.

Začněme na začátku jeho kariéry. Před 5 a více lety začínal jako nadšený zaměstnanec, který pracoval v rozvíjející se firmě. Tehdy panovala velká vnitřní motivace kolektivu a všem zaměstnancům se dostávalo uznání, ať už od vedoucího, tak i od rodiny či přátel. Ostatně pracovat v takové firmě znamenalo samo o sobě určitou prestiž.

Pak ale se začala práce stávat rutinou a do toho se rozmohly ty super nové technologie, které zpříjemňovaly náš život a hůavně staly se snadno dostupnými. Ano mluvím o "matlafounech" (oblíbený termín mého manžela pro dotykové chytré telefony). Přístroje, které nevyžadují více než pohyb prstem (svůdné), nám usnadnili mimo jiné přístup k sociálním sítím, youtube a dalším supr aplikacím, konečně nemusíme sedět u počítače či notebooku a můžeme je mít všude s sebou - na cestě, v práci, na obědě, na poradě i na záchodech...prostě všude. Přitahují nás. A k tomu ten obsah např. youtube, plný těch supr videí, které nám ve skutečnosti moc do života nepřinesou (pokud si cíleně nevybíráte konkrétní vzdělávací videa ze seminářů, přednášek či návodů jak zdokonalit svou činnost). Kolikrát se už i náš běžný zaměstnanec přistihne, že kouká na další podobná zábavná videa a doufá, že budou stejně zábavná ne-li ještě lepší než to první, které ho zaujalo. No jo, jenže ve většině pčípadů tomu tak není, a tak hledá dál. Nebo přejde na jiná videa, třeba ta hudební, kde se ve většině z nich kroutí polonahé dívky, textu písně v agličtině nerozumí nebo jej nenapadne ani si překládat a tak mu není divné, že poslouchá text který je o ničem. Důležité je, že ho baví koukat na ty usmívající krásné dívky.

A sakra, ale on je vlastně v práci. Do toho přichází manažer, akorát jde zase z jedné z těch vícehodinových porad o ničem, kde jedinou opakovanou věcí je "Chceme vidět výsledky." "Potřebujeme zvýšit výkon Vašeho oddělení.". Manažer, znechucen či špatně namotivován takovými poradami, které mu ubírají čas strávený vedením či alespoň komunikací/konfrontací s jeho podřízenými je silně neosobní a jen připomene to, co po něm chce vedení firmy. Zájímá se tedy pouze o výkon a výsledky.

Po setkání se svým nadřízeným nemá touhu po tom pracovat. Proč, vždyť je to demotivující, tak žačne toužit po jediném, jít na oběd a pustit si další videa, nebo projet facebook, zda jsou i ostatní na tom stejně nebo lépe (těm závidí) či hůř (nad těmi se mu hojí jeho rány). A i když mezitím vyřizuje e-maily, telefony či udělá nějakou tu práci, stejně jí moc neudělá a výsledky nemá, tedy nemá ani důvod být chválen, natož aby svou práci vůbec stíhal.

No na konci dne odchází domů vyčerpán (multitasking - tedy vykonávání mnoha činností najednou, je silně vysilující) a s pocitem, že mu ta práce dnes nic nedala. Je demotivovám ráno tam jít znova. Zase o krok blíž k tomu vyhořet.

Tak a teď se zastavne a zkusme něco udělat jinak. Vylézt z ulity svého pohodlí.

I když vezmeme v úvahu, že špatně naladěný vedoucí umí pěkně znepříjemnit den. Opravdu udělal náš běžný zaměstnanec vše proto, aby se cítil lépe?

Aby ho jeho práce mohla více naplňovat? Pracuje na svém osobním rozvoji, rozšiřuje si své znalosti, aby mohl být sám pro sebe lepším zaměstnancem? Nebo je pro něj slovo osobní rozvoj spíše záležitostí vymydlených nebo nějak šáhnutých lidí. Popravdě většina lidí se o osobní rozvoj, především o ten vnitřní zajímá až ve chvíli, kdy konfrontována s nějakou silnou událostí. Povětšinou to bývá některý z psychických či fyzických kolapsů, nemocí svou nebo někoho blízkého. Prostě až ve chvíli, kdy vidí, že je něco špatně a musí nastat změna. O profesní rozvoj míváme zájem většinou až ve chvíli, kdy stojíme na svých nohou a podnikáme, tehdy zjišťujeme, že bez toho to nejde. Zaměstnanech, který je schovaný ve firmě, tyto potřeby nemívá.
 
Ví vůbec, co se děje okolo něj? Vždyť i když by seděl v openspace, kde je 30 dalších zaměstnanců, jeho chování spíše odpovídá člověku, který je sám v kanceláři. Ví tento náš zaměstnanec, kdo je jeho kolega? A když to ví, má o něj nějaký reálný zájem? Zeptá se kolegy každý den, jak se dnes má? Nebo zda ten zápas jeho synovi včera vyšel, nebo jestli už je jeho maminka zpět z nemocnice. Ne, spíše se podívá, co sdílí jeho kolega na facebooku.

Snaží se mít dobrý vztah s vedoucím? Na tohle by nejspíše odpověděl jen "Proč?". Že by proto, aby se cítil lépe? Nemám teď na myslí, aby odkýval vše, co řekne, nebo kdyby byl opačného pohlaví, tak aby s ní šmajchloval. Ale mít zájem o chod firmy, ráno ho pozdravit se slovy "Dobrý den, čeká nás dnes nějaká zajímavá práce?". Nebo se jen před školením optat, co očekává, že bude mít školení za přínos pro zaměstnance. Nebo po jeho návratu ze služební cesty, se ho optat, zda byla jednání podle jeho očekávání a zda má očekávat pozitivní změny ve vývoji své práce. Možná to zní hloupě, ale ve skutečnosti, jen projevujete zájem o svou práci a to on bude vidět a bude mít k vám lepší vztah než k tomu, kdo se na něj jen mračí a utrousí "DýDen" když ho potká. A tak se možná i dočkáte nějakého toho uznání, nebo alespoň bude o Vás dobře mluvit.

Co teda můžeme udělat pro to abychom nevyhořeli?

Především přestat si život zaplňovat humusem a balastem moderní doby. Odložit telefony, vypnout stránky se sociálními sítěmi a jít se trochu podívat tomu životu na zub.

Jak snadno a rychle zlepšit pracovní prostředí. Tak kromě již výše zmiňovaných drobností, jako optání se s upřímným (nikoliv hraným) zájmem, jak se ten den kolega či kolegyně má. Tak obstojně funguje pochvala, nebojte se dát kolegovi uznání, že je super, že zvládl svůj úkol s velkým předstihem nebo, že napravil či zlepšil nějakou věc či proces. Tohle uznání nejen zpřájemní den Vašemu kolegovi, ale i Vám. Váš kolega si Vás bude více vážit a když budete potřebovat s něčím jednou pomoct, udělá to rád. Chvalte, ale jen upřímně a oprávněně. Budujte dobré vztahy s kolegy, spolupracujte s nimi. Rozšiřujte své znalostí tím, že se jich optáte. Rozvíjejte sami sebe s jejich pomocí. Takto si sami, bez nucení spolupráce od vedení, vybuduje tým, ve kterém Vás bude bavit pracovat. A když to půjde, vtáhněte do týmu i svého nadřízeného, ten bude pak pro svůj tým dělat více než jen pro oddělení.


Důležité je vzít zodpovědnost za SVŮJ život do SVÝCH rukou. Stále tu sice budou panovat nějaká omezení ve formě předpisů a nařízení. Ale budete schopni hledat cestu i mezi nimi. I sama příroda má svá omezení v podobě přírodních vlivů a fyzikálních zákonů, přesto zvířata, žijící ve volné přírodě netrpí syndromem vyhoření a to i přesto, že jejich stras bývá větší, protože jim jde skoro vždy o život.

Taky tu zůstane rutina, která prostě čas od času bude nudit, ale s partou dobrých kolegů je to přeci zvládnutelné, ne?

A co profese, které jsou neskutečně zničující - pracovník call centra, pracovník v některých super/hypermarketech a na jiných dost drilovaných pozicích, kde není ani možnost pracovat na svém okolí. Popravdě i tady máme možnost. Stačí se věnovat svému osobnímu rozvoji místo nadávání na současnou práci a rozvíjet se v jiné oblasti, kam pak můžete odejít. Buď zlepšíte sami své prostředí, nebo zlepšíte sebe a lepší prostředí si najdete. Není nutné vyhořet, aby jsme v životě udělali změnu.

A teď co ty školy, je naděje i tam?

Ano i ve škole to může fungovat obdobně. Od druhého stupně mají možnost ovlivnit výuku žáci či studenti sami. mohou zapojit sebe, skupinu ve třídě, celou třídu či dokonce školu do nějakého zajímavého projektu, který je v souladu s výukou. Mohou také vyžádat si u kantora (pokud bude aspoň trochu vstřícný) možnost zpracovat nějakou látku sami a přednést ji spolužákům. Já sama jsem takto udělala na gymnáziu přednášku o epilepsii, v období, kdy jsme probírali mozek, stačilo to jen navrhnout učitelce a ona souhlasila, vyhradila mi jednu hodinu. Kromě té nemoci jako takové jsem i přednesla i látku o nervech, protože s tím úzce souvisela. Tak proč by i jiní studenti si nevzali část nějaké látky a nezpracovali ji v přednes pro ostatní, vždyť to kantorovi šetří práci, jen pak koriguje přednesené informace, aby byly správné a hlavně díky přípravám doma, má jistotu, že se žáci na jeho předmět opravdu připravují. Co víc by měl chtít. Písemky a diktáty jdou i jako nutné zlo zvládnout mezi tím, a žáci to budou brát prostě jako součást. A přitom se budou učit efektivněji a zajímavěji, navíc se naučí formulovat své myšlenky a vyjadřovat se. A hlavně budou chtít sami se učit. Jistě, je tohle trochu zjednodušený model. Avšak když se to nebude násilně aplikovat na skupinu už vyhořelých žáků a bude se žák s těmito možnostmi, že výuka může probíhat jinak, seznamovat postupně a průběžně. Snadno se předejde tomu, že vyhoří a vše kromě učení ho bude zajímat více.

 Podobně aplikovatelné by to mohlo být i u prvního stupně, ale tam ještě iniciativu nezvládnou žáci, ale musí jít ze strany učitelů, nebo alespoň rodičů. Výhodou však na prvním stupni je, že děti ještě často mají pčirozený zájem učit se a tím pádem se všechny nové způsoby (než jen tupě poslouchat látku) naučí rychleji a efektivněji.

Zdroj: Pixabay.com