Život se sníženým obsahem cukru

Zdroj: Pixabay.com

Cukr, ta úžasná sladká věc, která je tak neodolatelná a nechcete bez ní žít.... a nebo taky ne?



Moji rodiče nikdy až tak moc neřešili, co jíme a já to taky dlouhá léta neřešila. V podstatě až do doby, kdy jsem poprvé otěhotněla, to jsem dočasně vynechávala potraviny jako játra a plísňové sýry, které by moc dítěti neproapívali ve vývoji. Další řešení stravy přišlo s příkrmy a následně s přechodem na normální stravu u syna. Tehdy jsme začali vynechávat glutamát a braviva jako karmín či brilantní modř, která by mohla rozjet hyperaktivitu. Trochu jsme kvůli vitamínům a podpoře imunity začali jíst více zeleniny a ovoce a nejedli zbytečně moc sladkostí (poněvadž na ně nezbývaly peníze - přeci jen ta zelenina a ovoce nepatří mezi nejlevnější, obzvlášť v zimě), ale jinak jsme to až zas tolik neřešili. Prostě normální rodina, co trochu o jídle přemýšlí.


Když pak syn začal chodit do školky, tak jsme najednou dosáhli stavu, kdy byl naprosto netečný, roztěkaný a nesoustředěný - prostě úplně jiný, než jsme byli na něj zvyklí dřív. I normálně byl živé dítě, ale nepobíhal pro nic za nic po bytě nebo neustále nepohopkával na místě. A tak jsme přišli na to, že když ve školce pije sladkou šťávu, dostává až 6 bombónů denně (a to bůhví jaké - kolik v nich bylo karmínů apod. - školka přeci nemá peníze na ty lepší) a my v té době moc neřešili množství cukru, tak měl skoro každý den koláček či jinou laskominu.... byl prostě přespeedovanej cukrem, až to vypadalo skoro na ADHD... Nemluvě o tom, že začal být o dost vzteklejší.

No vzali jsme rozum do hrsti a přes prázdniny udělali experiment. Omezili jsme cukr na možné minimum, takže jsme dovolili maximálně jednu sladkou věc za den. Zmrzliny jsme si dělali domácí bez cukru, sladkosti jako takové vynechali a jogurty jsme kupovali bílé a dávali do nich jen jednu lžičku marmelády (to je o dost méně než je sladké složky v kupovaných jogurtech) a cereálie jsme nahradili kukuřičnými lupínky (které byly slazené jen ječným sladem), které jsme ochucovali jen skořicí a nebo vůbec. Nebylo to snadné, ale naštěstí v té době bylo hodně sladkého ovoce, které to synovi pomáhaly zvládnout. A my s manželem, aby jsme ho nedráždili jsme stravu upravili taky (i když já jsem občas něco smsla cukrového, když to nikdo neviděl). Nejtěžší bylo přemluvit babičky, aby se řídily stejnými pravidly. Obzvlášť když jel ke každé z nich na týden a obě by mu nejraději dali vše, co mu na očích uvidí. Naštěští jeho zdraví bylo pro ně přednější (ale nevěřím, že se tím řídily úplně).

A jak to dopadlo? Syn se během prázdnin srovnal - jeho netečnost se uklidnila, jeho výlevy vzteku se také o dost zmírnily, začal se více soustředit... Což bylo super. Jenže končily prázdniny a já se děsila přísunu školkových bombónů a sladkého pití. Jenže co s tím, učitelky to těžko budou hlídat, když nemá diabetes a jde jen o naše rodinné rozhodnutí... Tak jsem zvolila metodu zkusit se domluvit se synem. I když mu bylo jen 3,5 roku, zkusila jsem mu to vysvětlit téměř jako dospělému. Řekla jsem mu o tom, že mu hodně cukru nedělá dobře, a že bombónky a sladká šťáva ve školce obsahuje moc cukru, stejně jako spousta dalších sladkostí. Syn si to, že mu to nedělá dobře sice spojil s jedním zážitkem, kdy se mu rozjela rotavirová infekce (to pak zvrací celý den) a poslední jídlo, které tehdy měl byla kobliha s cukrem, takže si myslí, že když bude jíst moc sladkého, tak bude blinkat a to nemá rád. Popravdě, nechala jsem to být, i když to nebylo úplně přesné, ale spojil si to tak sám a účel to splnilo. Od té doby si bombónky ve školce nevzal, stoupnul si bokem a vždy oznámil, že mu bombonky nedělají dobře a k pití si dal radši čaj nebo mléko. Já jsem si pak dodatečně ještě promluvila s jeho třídní a donesla jsem mu do školky krabičku se sušenými jablíčky a rozinkami, aby aspoň měl nějakou náhradu, když děti mají bombóny.


Překvapivé je, že mu to skutečné vydrželo, ani se necítí, že by mu něco chybělo. Čas od času mu dopřejeme nějakou tu sladší radost v podobě sladkého jogurtu, termixu, koupené zmrzliny, ale pečlivě to hlídáme, aby toho nebylo moc a když mu řeknu, že něco to má moc cukru, je ochoten to sám oželet a zvolí raději ovoce ři jiné jídlo.

A co my? Až na moje malé prohřešky, které se snažím nyní o dost víc omezit, protože jsem podruhé těhotná a chci dát dítěti dobrý start do života a nezatěžovat ho už v břiše cukrem navíc. Upravili jsme množství cukru doma obecně. Zjistili jsme, že bábovkám i koláčům stačí mnohem méně cukru, palačinky dokonce nesladíme vůbec, jogurty kupujeme jen bílé a marmelády si děláme domácí, kam také dáváme méně cukru. Nekupujeme sladké limonády, místo toho pijeme ředěný džus nebo lépe šťávu z ovoce, co si sami odˇštavníme a neslazený čaj.

 A co mlsáme? Máme doma spoustu ovoce a ze sladkostí kupujeme maximálně kvalitní hořkou čokoládu a dokonce jsme teď objevili i jednu mléčnou, která je slazena jen ječmeným sladem (popravdě, je potřeba si trochu na tu chuť zvyknout, ale když se aspoň částečně odprostíte od chuti klasického cukru, není to špatné)...občas si něco sami upečeme...

A tak nějak nám to vlastně stačí.

Cesta k tomu, že jsem dokázali omezit takhle cukr v podstě na minimum, nebyla snadná a nejspíš ani není úplně u konce. Nejsme žádní SUGAR FREE blázni, fanatici či podobně, ani nemáme diagnostikovaný nebo geneticky hrozící diabetes. Postupným dočítáním se jak negativně cukr ovlivňuje chování nejen u dětí, podporuje alergie a spoustu dalšího, došli jsme k závěru, že cukru jíme zbytečně moc a dobrovolně jsme se rozhodli ho omezit. Nemusíme si odpírat žádnou ze sladkostí, ale nepotřebujeme je a rádi žijeme bez nich nebo je nahradíme něčím jiným, z našeho pohledu zdravějším. A pokud se syn bude v dospělosti chtít cpát cukrem, bude to jeho volba, jen jsme mu dali možnost nebýt na něm závislý, tak jako je spousta dětí už teď v jeho věku (kolem 4 let). A možná mu tím zmírníme i jeho alergické rýmy, které mívá na jaře.

Nechci, aby jste přestali jíst cukr, netvrdím ani, že Vám zničí zdraví, jen jsem chtěla ukázat, že to jde hodně omezit bez ohledu na věk, a to může i vést ke zlepšení života Vás nebo Vašich dětí. Je to jen o vůli zda chcete či nikoli.

Zdroj: Pixabay.com